Létání a já

Kurs paraglidingu

Až po mnoha a mnoha letech jsem se přihlásil do kurzu paraglidingu. Byl jsem tam nejstarší. Teorie mi nedělala potíže. S praxí to bylo horší, hlavně tím, že nám několik dnů z toho týdne propršelo a tak se to honilo. Na malém kopci a při bezvětří vždy start jako na sprint, padák mi vyvrátil ruce nahoru a než jsem s tím něco mohl dělat, tak mi to spadlo. Shrábnout do náručí a vyšlápnout zpět. Upravit, rozložit padák za sebou a aniž bych už byl vydýchaný opět start a tak dokola. Střídali jsme se dva na jeden padák. Ještě jsem nebyl vydýchaný a už na mně přišla řada. Když jsem sedal do auta, musel jsem si pomoci a rukama zvedat nohy, zrovna tak v hospodě, když jsem si chtěl dát nohu před nohu...
Začínalo ve mně klíčit sebekritické poznání, že už tohle pro mně není.
Potom přišel poslední den a my vylezli nahoru na kopec a došlo na ostré starty. Odstartovat, zatočit a přistát. Opakovalo se to, co jsem zažil při prvním samostatném letu na větroni. Strach, abych odstartoval a potom obrovská úleva, když jsem byl ve vzduchu na sedačce, potom už honem zatočit, připravit na přistání. Přistál jsem mezi dva šípkové keře. Dalo mi dost práce, než jsem šňůry a padák vyprostil - to už jsem poznal, na co jsou dobré kožené rukavice. Potom vše sbalit do náručí, k tomu přilbu a šlapat ve vedru zpět nahoru na kopec. A čekání, až na mne přijde řada. Mezitím sílil nárazový vítr. Další start se mi moc nepovedl, ale zahrabal jsem nohama a vytáhl to. A zase radost ze sedačky. Ten den tam na Rané byla dvakrát sanita, jednou pro naši absolventku, která zatočila do lomu a pochrula si koleno.
A tak jsem odjížděl domů s radostí, že jsem si to vyzkoušel, že se mi nic nestalo, ale s přesvědčením, že na stará kolena si nemohu volit z leteckých sportů ten nejméně bezpečný...

Tento snímek je pouze ilustrativní, tehdy jsem na focení neměl ani pomyšlení...