Létání a já

létání s motorovým závěsným kluzákem

A léta šla dál. Luboš Slunéčko, který věděl o mé slabosti pro létání mne vzal sebou do Mošnova na focení dopravního letadla z jiného letadla. Byly to také zážitky, ale co je to proti vlastnímu polétání.
A tak, když si Luboš pořídil vlastní motorové rogalo a nechal mne svézt, nejdříve jsem se hrozně vybál, protože do této doby jsem vždycky měl pod sebou podlahu a kolem sebe kabinu. Najednou nic, jako když sedím na štokrdleti ve vzduchu. Ale postupně jsem to překonal a tak v těchto posledních měsících jsem rád, když mohu s Lubošem na letiště, a když jsme letěli s panem Pejřilem do Žatce na sraz ultralehkých letadel, kdy jsme letěli do Litoměřic a vůbec, když jsme si jenom tak polétali. Jednalo se o jaro 1996.
Také už máme za sebou 3 vynucená přistání. Poprvé, když se „ozvalo“ ticho, docela jsem se vyděsil, ale po zjištění, že to letí dál, jenom rychleji klesá, soustředil jsem se pouze na stisknutí zubů, kdyby na louce byl třeba kámen nebo strouha. Přistání však bylo perfektní. Došel benzin. Přivezli a už za tmy jsme startovali na letiště, které bylo vzdáleno asi 2 km...
Podruhé, když vystupovala škola na Milešovku, letěli jsme jim zamávat. A jak jsme tak létali kolem, zatočili jsme někam jinam a po chvíli letu, kdy byla dosti špatná viditelnost, nevěděli jsme, kde jsme. Tak jsme přistáli na poli u autobusové zastávky s nápisem Chrášťany. Odstartovali a už jsme letěli přes Bílinu do Teplic na letiště.
Také při přistávání na parkoviště na výstavišti Zahrady Čech v Litoměřicích to bylo trochu dobrodružné. Při přistání jsme museli přeletět železniční trať s okolními křovinami, letěli jsme tudíž dost rychle, po přistání se odrazili, znovu dosedli, ale konec parkoviště (za ním plot a silnice) se rychle blížily. Brzdy to zvládly, ale kously se. Zastavili jsme 3 m od zídky plotu... Takže také trochu dobrodružství. Luboš dal na mou radu a na rogalo jsme pořídili záchranný systém, který se dá vystřelit raketou a snese se na něm rogalo s i s posádkou. A potřetí to bylo skutečné nouzové přistání po ucpání filtru (tehdy ještě papírového) sraženou vodou... Posléze jsem si od Luboše rogalo koupil a je to v podstate nejlacinější způsob, jak se pokochat ze vzduchu. Není to sice polétání ve větroni, není to letadlo, ale létá to.
Vašek Pejřil mne připravil ke zkouškám. A dále už jen vychutnávám krásy Českého středohoří ze vzduchu.
Takže jsem se ve vzpomínkách, když jsem chtěl zachovat téma, dostal až do současnosti.