Létání a já

Letecké modelářství

Na střední škole (před Únorem 48 měšťance) přišel pan učitel Emil Jenerál s tím, že kdo chceme, můžeme se přihlásit do letecko modelářského kroužku. Byl jsem tam mezi prvními, protože o letectví a létání jsem snil odmalička. Toto mé snění podporovalo nevědomky několik lidí : soused pan Slavík, který mi vyprávěl, jak byl u začátků létání Kašpara v Pardubicích, jiný soused, téměř vrstevník - Jiří Schwarz - po válce přejmenovaný na Černý, který mi půjčoval letecké časopisy, později šel studovat na leteckou akademii, jeho uniforma a vyprávění mi velmi učarovaly. Později potom, jako letecký instruktor tragicky zahynul.
Takže přihlásil jsem se do kroužku, který se konal pravidelně v učebně - kreslírně. Z kabinetu jsme si přinesli staré rýsovací desky a na nich jsme pracovali. Pan učitel si vždy zjednal klid a pořádek, každý úkon nám vysvětlil a předvedl, vyfasovali jsme materiál a výkresy a potom jsme se činili sami. Pan učitel chodil mezi námi, radil, tiše lomil rukama a se sarkastickým úsměvem vydával nový materiál za zkažený. A že jsme kazili dost ! Nebyli jsme zrovna nejzručnější. Než jsme pokračovali dál, museli jsme mu ukázat dokončený úkon a teprve až uznal, že je to jakžtakž, mohli jsme pokračovat dál. Navenek působil přísným a odměřeným dojmem, měl však klid, pořádek a nyní, s odstupem času a svými profesionálními zkušenostmi mu musím uznat velmi dobrou metodiku.
To bylo radosti, když byl model hotový a šli jsme jej zalétat ! Byla to Formánkova 401 ?, pokud se po letech nepletu s číslem. Byl to velmi schopný model, který vydržel i horší zacházení a naučil základy stavby modelů i létání s nimi. Vím, že mi sloužil dlouho, že jsem ho pouštěl i na gymnaziálním hřišti. Pan učitel byl však podnikavý a sehnal starou zámeckou konírnu, že si z ní uděláme dílnu. Znamenalo to dosti práce pro rodiče, firmy, ale i pro nás. Dílna to byla z našeho pohledu vynikající i s různými stroji. (Nyní je tam výstavní síň.) Tehdy nebylo letecké překližky nazbyt, pan učitel to obešel tím, že jsme si profil křídla vypilovali na špalíku lipového dřeva a on potom na jemné cirkulárce z toho nařezal žebra křídla. Byl to vynikající zlepšovák, cením si toho i nyní, jako dílnař.

Jednou, před koncem školního roku, bylo to v mých asi 14-15 letech přišel s tím, jestli nechci jet na letecko -modelářský instruktorský kurs. Získal jsem souhlas rodičů a byla to moje první cesta do světa. A jak dobrodružná !
Když jsem přijel do Masarykovy letecké školy někde na Sázavě, tak mi tam nějaký činovník řekl, že to je omyl, a že kurs byl přeložen do Ústřední leteckomodelářské školy v Liberci. Půjčil mi peníze na cestu a já se vydal přes Prahu do Liberce. V Praze jsem byl večer a musel jsem čekat na ranní spoj do Liberce. Spal jsem na lavičce a pochopitelně, že mi byla nejenom zima, ale kontrolovali mne i příslušníci VB. Abych to zkrátil, celý utlučený a nevyspaný z cest jsem přijel v dopoledních hodinách do Liberce, našel ulici Boženy Němcové, kde škola sídlila. Tam se mne ujala Boženka Vitásková (to jsem zdaleka ještě nevěděl, že po letech se s ní budu setkávat na letišti jako s pilotkou a později i náčelnicí aeroklubu) a zařídila vše potřebné od ubytování až po zajištění zprávy pro mé rodiče, kde jsem skončil.
Jaký byl ale můj další šok : byl jsem nejmladším účastníkem a nejméně zkušeným. Byli tam samí konstruktéři modelů a ostřílení soutěžní borci. A potom to začalo: samá teorie - aerodynamika, materiály, meteorologie.
A zadání úkolu: každý si vypočítat svůj model A2, nakreslit, postavit a závěrem kurzu bude soutěž na libereckém letišti. Prožíval jsem těžké chvíle a mnohdy dlouho do noci jsem stavěl.
Také jsem se dostal se svými staršími kolegy do města, jak na nákupy, tak i do kavárny Nisa, kde už tehdy hrál Barešův orchestr swingové skladby a Ježkovy melodie, v té době byly saxofony tím největším zážitkem. A pro mne, maloměstského kluka, který poprvé vypadl do světa, to byly úžasné zážitky. Z této doby se datovala moje slabost pro Liberec, kde jsem později také zakotvil...
Ale zpět ke kurzu : měli jsme i přednášky a zkoušky z časoměřičství a o všech svých zážitcích nám vyprávěl starší pán, sportovní komisař. Jeho historky z počátků leteckých soutěží o tom, jaké fígle se kde používaly a jak se odhalovaly, to byly skutečné zážitky!
Model jsem stačil dokončit jenom taktak, dá se říci, že byl “ještě teplý”, když jsem s ním jel na letiště. Moc velké úspěchy v létání jsem neměl, byl příliš lehký na předek a už mi došlo olovo, kterým jsem ho vyvažoval, takže lety byly houpavé. Vím, že jsem ještě potom odstraňoval některé chyby doma.
Ale byl jsem na model, který jsem si sám vyprojektoval a postavil, velmi hrdý. Zkoušky jsem udělal a vezl jsem si domů průkaz instruktora leteckého modelářství a osvědčení, že mohu dělat časoměřiče při soutěžích.
Nastoupil jsem do gymnázia a současně jsem začal vést kroužek začátečníků. Byl jsem však rád, když ve vedlejší místnosti byl pan učitel Jenerál a pomáhal mi jak radami, tak technicky.

Později jsem si pořídil starší detonační motorek a stavěl jsem upoutaný model a později maketu motorového letadla Aero 45. Dodneška si pamatuji, když jsem už model dokončoval, jak mne tatínek pozdě večer přišel nabádat, že je pozdě ať už jdu spát, ale potom zůstal u mne sedět a pozoroval mne při práci. Model jsem potom pouštěl na křižovatce pod gymnáziem, naučil jsem se docela slušně ovládat řízení, start i přistání a různé poloakrobatické kousky. Když napadl sníh, připevnil jsem místo koleček lyže a létal jsem na sněhu. Dělalo mi dobře, když jsem měl diváky. Také jsem létal i na nějakých slavnostech Svazarmu. Již tehdy jsem byl u zrodu aeroklubu v Mor. Budějovicích. Předsedkyní byla Věra Vaštová, dcera hřbitovního zahradníka, která měla jediná pilotní průkaz, proto měla u nás autoritu. Letiště s hangárem bylo hned vedle hřbitova... Měli jsme tam kluzáka Honzu a větroň Bejbinu... Čekalo se na schválení letiště, čehož jsme se nedočkali, protože blízkost hranic a politická situace to neumožňovaly. Tak jsme alespoň načerno zkoušeli s kluzákem “balanc” a “pojezdy”. Také se nám Honzu podařilo zrušit, když nám ho větrný poryv obrátil... Věra pěkně řádila, protože u toho nebyla, měli jsme strach, jak to projde, zda to nebudeme muset platit, naštěstí se v té době tyto kluzáky již vyřazovaly...

Po příchodu na studia do Liberce jsem velmi záhy navštívil letiště aeroklubu se zájmem o plachtařské létání. Svůj zájem o letectví jsem dokládal právě modelářskou praxí. Jelikož krajský plachtařský instruktor měl tehdy vazby do Krajského pionýrského domu, podmínkou létání bylo, že musím vést v pionýráku kroužek. Byla to opět jedna z cest, která určovala mou profesní orientaci.

Při bilancování mých životních cest musím blahořečit leteckému modelářství za to, že formovalo můj vztah k technice. Naučil jsem se rozumět a číst výkresy, naučil jsem pracovat s různými materiály a poznal jsem jejich vlastnosti, ale zejména mne modelařina naučila trpělivé a pečlivé práci. To považuji za největší klad. A přivedla mne k celoživotnímu zájmu o létání, kterého jsem si i okusil.