Létání a já

Letecký čundr na Moravu

V kalendáři leteckých akcí mne zaujal slet k 4.výročí založení letiště Třebíče v pondělí 5. 7. 1999. Byly to dny svátků a s víkendem několik dní volna. Slovo s Vaškem Pejřilem dalo slovo a začali jsme o této akci uvažovat. S přibližujícím se dnem mého odchodu do důchodu stávaly se plány na “letecký čundr” na Moravu stále konkrétnějšími. Nakonec to bylo tak, že plánováním této akce jsem přehlušoval nepříjemnosti a starosti s koncem školního roku a předáváním školy.
V databázi letišť jsem vyhledal letiště, která dělila celou trasu na přibližně stejné úseky, a kde bylo možné natankovat. Poté jsem je všechny obvolal a upřesnil si možnosti přistání. Když jsem mluvil s panem Picmausem z Třebíče, vnuknul mi myšlenku, že bychom mohli přistát v Mor. Budějovicích na “práškařském” letišti. Nápad, se mi velmi zalíbil, vždyť je to místo mého mládí a také možnost přenocování u Bohdana Dvořáka, mého spolužáka, byla lákavá. Nakonec tedy letový plán měl tyto etapy : Teplice - Hořovice, Hořovice -Tábor Všechov, Tábor Všechov - Mor. Budějovice, nebo Tábor Všechov - Jihlava. Odtud už to byl kousek do Třebíče. Zpět jsme chtěli oblétávat Prahu druhou stranou, tj. Třebíč -Zbraslavice, Zbraslavice - Nymburk, Nymburk - Roudnice n. L., Roudnice n.L - Teplice. Ještě tam místo Zbraslavice byly v úvahách Podhořany, neboť to byla místa Vaškova dřívějšího bydliště.
Trasa byla určena, den odletu stanoven na pátek 2. 7. Ve středu 30. 6. jsem předal školu, ve čtvrtek 1. 7. jsem byl tudíž důchodcem, odevzdal jsem na školském úřadu “Závěrečnou zprávu ředitele školy” za uplynulý školní rok, rozloučil se. V pátek jsme se sešli v 6 hod. ráno s tím, že bychom chtěli odletět v půl osmé. Po příjezdu na letiště nás čekalo nemilé překvapení - mlha a potom déšť. Odstartovat se nám podařilo až v 11 hodin !
Zpočátku byl let příjemný, obletěli jsme letiště na Rané, Louny. Potom však už termika dělala své. V okolí Křivoklátu jsme narazili na nehezké tmavé mraky, ba dokonce dešťové kapky. Snažili jsme se tomu vyhnout doleva. Podařilo se mi, poněkud zdáli udělat snímek Křivoklátu. Potom už jsme viděli hořovické letiště s asfaltovými plochami, posunutým prahem kvůli silnici, která letiště protíná. Trasu 87 km jsme uletěli za 1 hod. 20 min.. Přistávali jsme však z druhé strany. Při přistávacím manévru jedno křídlo bylo podfouknuté termikou, bylo to velmi nepříjemné. Vašek mne huboval, že musím reagovat rychleji. Dojeli jsme do blízkosti hangáru, zvedal se nepříjemný vítr, Vašek byl názoru, že musíme buď blížící se frontě ulétnout, nebo sundat křídlo. Čekalo nás však nepříjemné překvapení - pravé kolo bylo prázdné. Někde na letišti jsme píchli. Takže vší silou proti větru jsme sundali křídlo, ukotvili a já se vydal hlásit na letiště a hledat benzinku. Ne letišti nebyla ani noha, benzinku jsem našel kousek za hangárem. Na opravu pneumatiky však měli pouze spray, který měl duši opravit a nafouknout. Složitě jsme tříkolku nadzvedli, vypodložili, demontovali kolo a Vašek šel provést opravu. Vrátil se s kolem opraveným a sprayem vypotřebovaným. U benzinky nám půjčili konev, takže nadvakrát po 7.5 l jsme natankovali.
Mezitím přišel člen aeroklubu, s kterým jsem i předtím mluvil telefonicky. Poděkovali jsme, nastartovali a tentokrát Vašek letěl a já se “kochal”. Změnil se směr větru, takže nás pěkně postrkoval k dalšímu cíli. Ještě jsme však obletěli zříceniny Žebráku, abych je nafotografoval. Při letu byl pěkný pohled na Orlickou přehradu, letěli jsme vlevo od hráze. Před Příbramí nám pípal do sluchátek intercomu radar vlevo na kopci v lese. Než jsme se nadáli, byli jsme nad letištěm Tábor Všechov. Vítr nám pomáhal, takže 70 km jsme uletěli za 55 minut. Na dráze bylo živo, auta, traktor se senem, motocyklisti, museli jsme počkat až bude prázdno. Dojeli jsme k hangáru, uvázali tříkolku k odstavenému návěsu, šli do restaurace se občerstvit. Restaurace vynikla příjemnou obsluhou a hezkým interiérem. Prohlédli jsme si i hangár, kde se montují ultraligty Yetti.
Avšak překvapení nebyl konec. Tentokrát nepříjemné - při dofukování opraveného kola se pneumatika vyboulila a byl s ní definitivní konec. Vašek přemluvil šéfa restaurace a jeli do Tábora shánět novou pneumatiku. Já jsem mezitím doplnil pohonné hmoty. Po více než hodině se vrátili s nepořízenou. Nakonec po telefonické dohodě s pronájemcem hangáru jsme získali starší pneumatiku. Ulevilo se nám, vyměnili gumu a šli se navečeřet. Udělali nám večeři na přání, bylo to výborné. Po půl osmé večer jsem volal do Jihlavy na věž, že bychom je navštívili. Dostali jsme souhlas a pokyny. Během deseti minut jsme odstartovali - s potížemi, nechtěl naskočit motor. Ještě před startem jsme zjistili, že přílétnuvší letadlo zajelo až k pumpě a tankovalo přímo - u čerpadla mají dlouhé hadice, jsou na to připraveni.
Večerní let byl velmi klidný a 73 km jsme uletěli za hodinu. Na letišti nikdo už nic neorganizoval, tak jsme zajeli na stojánku, šli se ohlásit na věž, tam už nikdo nebyl. V letištním baru Bum bej jsem si dal pivo, Vašek čaj a šli si připravit spaní pod širákem - vlastně pod křídlem. Komáři žrali jako lvi, nechal jsem si jenom malou skulinu na nos a i tudy se snažili proniknout. K ránu nás probudilo kapání deště, ve skutečnosti to ale byla rosa, tak silná, že z křídla kapalo, jako při dešti. Všechno bylo mokré a tudíž se dostavil i chlad. Sluníčko však začalo brzo “pracovat” a jeho paprsky byly blahodárné. Šli jsme se ohlásit na věž, podle pokynů jsme tříkolku přesunuli na stojánku hostů, šli udělat osobní hygienu a najíst se. Potom už jsme se jenom kochali množstvím nádherných strojů, které na letošním Aerosalonu byly vystavovány a předváděny ve vzduchu. Střídavě se chodili občerstvovat a zpod stínu křídla sledovali vše, co se na letišti předvádělo a dělo.
Přílétli další tepličáci, nejdříve Bohouš Vaněček se svým rychlým Eurostarem, potom Jirka Štojdl a Honza Nývlt se svou ženou. Letěli podle našeho návodu a rovněž byli velmi příjemně překvapeni pohostinností v Táboře Všechově. Honzova žena letěla s Bohoušem nazpět domů, kdežto chlapi se rozhodli přenocovat v Jihlavě a také pokračovat v čundru. Dohodli jsme se, že se následujícího dne sejdeme v Třebíči.
Volal jsem spolužákovi MVDr. Bohdanu Dvořákovi, že se chystáme vyrazit do Mor. Budějovic a kolem půl osmé večer jsme z Jihlavy odletěli. Dosti dlouho jsme vyčkávali s nastartovaným motorem, než jsme mohli odstartovat, byl stále velký provoz, takže motor běžel do Mor. Budějovic 45 minut - při vzdálenosti 43 km. Přestože jsem měl souřadnice v GPS zadané podle automapy, spletl jsem se jenom velmi málo. Už zdálky jsem viděl silo, potom vodárenskou věž. Oblétli jsme město za mého vydatného fotografování, i když už mnoho světla nebylo. Byl to nepopsatelný zážitek, být po tolika letech nad místy svého mládí, kde jsem žil do 18 let. A už jsme byli u hřbitova a vedlejšího práškařského letiště. Tam už stál Bohdan se svou ženou. Přistávali jsme proti větru, ale z kopce, za což jsme sklidili od pilota práškaře údiv a trochu výčitku, že se jedná o jednosměrnou plochu. Ale hned se nás pohostinně ujal, nabídl všem skleničku vína s charakteristickým “tož, vítajte na Moravě”. Ukotvili jsme stroj a přijali pozvání Dvořáků. Umyli se, povečeřeli, popovídali u vína a šli brzo spát.
V neděli ráno už jsme byli po osmé na letišti, nejdříve se svezl pilot práškař (“už jsem se vezl ve všem, ale v tomto a balonu ještě ne”). Po přistání se přiznal, že měl strach, odlišnost pilotování dělala své - pořád tam šlapal nohy. Také se mu to zdálo vysoko oproti jeho létání ve 30 m ! Potom se vezl Bohdan nad Budějovicemi, byl z toho nadšený. Mne napadla myšlenka letět se podívat nad Vranovskou přehradu, takže jsem volal do Brna o povolení vstoupit do hraničního pásma. Vyzpovídali mne, kde tam vstoupíme, v kolik hodin, jak dlouho se zdržíme a kde opět vystoupíme. Povolení jsme dostali a během chvíle jsme byli u přehrady byli (15 km). Byla to nádhera - Vranov, hráz, ty nesčetné zátoky, Bítov jsme obkroužili, zříceninu Cornštejna jsem vyfotil. Zážitek ! Odtud jsme letěli přes Budějovice na Jaroměřice n. Rok., kde jsem si opět zavzpomínal nad silnicí, kudy jsem s rodiči na šlapacím autíčku jezdil k babičce a dědečkovi na oběd. Obkroužili zámek s parkem, prohlédli dům mé sestřenice, hřbitov s rodinnou hrobkou a už nabrali směr Třebíč. Pod námi se klikatila silnice, která má stejný cíl.
Letiště s pěkným hangárem jsme viděli z dáli, je pěkně vytyčené, ale marně jsem hledali větrný pytel. Obletěli jsme tedy znovu, vyhnuli se vesničce, nad kterou si nepřejí přelétávat a opět bez vidu pytle. Zvolili tedy směr a přistáli. Trefili jsme se, pytel tam mají, ale je vybledlý a tudíž málo viditelný. Pan Picmaus nás vítal “tak to jste vy z těch Teplic, já bych se na tak dalekou cestu s rogalem nevydal...”. Ukotvili jsme stroj, protože začalo foukat a šli se do města najíst, neboť na letišti probíhaly pilné přípravy na zítřejší slet. Po návratu jsme jim chvíli pomohli shrabovat seno, občerstvili se a strávili čas příjemným povídáním o letištním životě, létání a známých kolem toho. Posléze přilétli Jirka s Honzou z Jihlavy a do povídání se zapojili. Nalákal jsem je na krásné zážitky z letu nad vranovskou přehradou, takže o tom začali uvažovat.
V podvečer jsme letěli zpět do Mor. Budějovic - pohodlné postýlky a Dvořákovic péče nás lákaly. Letěli jsme však proti silnému větru, takže cesta vůbec neubíhala. Vašek mi chtěl pomoci natáhnout to na rychlost, vítr mu podfoukl štítek od přilby a ten ulétl. Přistávací manévr proti kopci a po větru ( dodržovali jsme jednosměrnost dráhy) byl dosti náročný, tentokrát jsme podle pilota měli přistát stejně jako předchozího dne, že ta jednosměrnost není dogma. Po přistání nás čekalo velmi nemilé překvapení : od plexisklového štítku, který uletěl, byla naseknutá náběžná hrana vrtule a nafukováním listu se rozevřela odtoková hrana vrtule. Nastala starost, co s tím, a proto jsme byli rádi, když zakroužila éra Jirky a Honzy a přistáli. Společně jsme mudrovali, jak danou situaci vyřešit, nakonec jsme vrtuli demontovali, všech pět i s vrtulí se vecpalo do Felicie a jeli k Dvořákům. Bohdan někde sehnal Lepox, lepicí pásky a večer v dílně začala kosmetická práce, oprava vrtule.
Nemohli jsem ani dospat, ráno jsme s radostí zjistili, že to vypadá dobře, že se na to dá doletět. Vašek odstranil lepicí pásku, která dělala formu, vybrousil vrtuli a jeli jsme na letiště s tím, že Jirka s Honzou poletí nad přehradu, vezmou sebou Bohdana a hned přiletí do Třebíče. My potom za nimi, zkontrolujeme vrtuli a budeme pokračovat domů. Ale vítr nám plány překazil. Už jsme byli připraveni ke startu, když jsme to vzdali, byl tak silný nárazový vítr, že na rychloměru ukazoval přes 40 km/hod. Tříkolku jsme přivázali jak jsme mohli, dokonce i kolo řetězem ke kotvě v panelu. Chlapi volali z Třebíče, že tam nemáme létat, že je tam velký nárazový vítr. A tak jsme polehávali vedle tříkolky, kontrolovali ukotvení, hlídali vítr, sprchovali se teplou a posléze studenou vodou z hadice, Vašek měl velké prádlo. Po poledni přijeli Dvořákovi, odvezli mne na nákup baterií do GPS a nějaké diety pro Vaška, domů na jídlo – kynuté knedlíky s třešněmi. Ty jsem potom přivezl i Vaškovi. Mezitím přiletěl i Čmelák, přestože měl napsanou práci až do večera – pilot ukazoval mozoly na ruce od kniplu… A tak jsme klábosili a popíjeli pilotovo vínečko. Po shlédnutí předpovědi počasí, která byla dosti hrůzostrašná jsme se dohodli, že přespíme v buňce u pilota, vstaneme brzo ráno a hned poletíme – po větru, abychom toho uletěli co nejvíc v ranních hodinách a dopoledne byli doma.
Vstávali jsme v půl páté, odlétli až v půl šesté (nějak nám zlobilo startování). Na fotografování to nebylo, ale cesta nám ubíhala pěkně, GPS ukazovala rychlost vůči zemi 100 – 110 km/hod. Tato selanka však netrvala dlouho – asi 40 km před Táborem se najednou před námi objevila hradba mraků – fronta a už to také začalo pořádně mlít. Museli jsme urychleně přistát, Vašek vyhlédlo místo, hrazdu jsme drželi oba, ale vyhlédnutí loučka zůstala nepovšimnuta, protože jsme to neriskovali otočit, přistávali jsme rovnou na pole, když Vašek zaklel “dopr… , je to kukuřice”. Přistáli jsme však hladce, byla naštěstí nízká, ani na porostu jsme neudělali škody. Drželi jsme tříkolu až přešla fronta (ani nekáplo), poté ji vytlačili z kukuřičného pole na vyhlédnutou louku, mouchy žraly, takže honem odstartovat. Řeklo se honem, ale dalo to nahození motoru opět starost. Ještě zakroužení nad vesničkou (nikde ani živáčka, bylo to ve svátek v půl sedmé ráno), nad pěkným skautským táborem u rybníčka a honem na Tábor. Ale ouha, odteďka už jenom proti větru. Po drahné chvíli jsme byli nad letištěm Tábor Všechov. Pohled na větrný pytel ukázal, že jde o “bočák”, proto jsem přistával šikmo na dráhu. Zajeli jsme hned k čerpadlu a tankovali rovnou do nádrží. Také otevřeli restauraci, abychom se občerstvili a poté opět na trasu. Teď směr Hořovice.
Vítr nás trochu snášel, takže oproti pátku jsme letěli trochu vpravo od trasy. V prostoru letiště Příbram nás podlétal cvičný letoun s vojenskými výsostnými znaky, po chvíli jsme ve sluchátkách opět zaslechli pípání našeho “známého” radaru. Ještě pár fotek klikatící se Vltavy a za chvíli jsme byli nad Hořovicemi. Předpisový okruh, respektování posunutého prahu, přejetí na pojížděčku a před hangár, kde aeroklubáci připravovali větroně. Doplnění benzinu, doplnění něčeho k snědku, zapití, chvíle povídání s kolegou rogalistou z domovského letiště a opět na trasu.
Už bylo před polednem, sluníčko tedy pracovalo, takže let byl všelijaký, jenom ne klidný. K tomu ještě protivítr. Rychloměr ukazoval stále přes 90 km/hod., ale GPS hlásila, že vůči zemi se pohybujeme pouze šedesátkou ! Neubývalo to, ale pohonné hmoty ano ! Ještě jsme obletěli Křivoklát a zopakoval jsem fotografování. Jinak křivoklátské lesy nebyly příjemné – do větší výše než 300 m nechtěl Vašek, abych stoupal, že nás tahají mraky, v nižší výšce obtěžoval vítr, který kopíroval terén a “mlel”.Také časté “padáky”, kdy opadání bylo až 2m/sec. Nás trápily, protože jsem musel přidávat plyn. Hledali jsme “průsmyky” v lese, tj. místa, kde lesa bylo méně a stále bylo nějaké místo, kde by se dalo přistát.
Potom jsme už viděli chmelnice, Louny, Ranou, kde byli na návětrné straně zavěšeni padáčkáři. A zase jsem musel “přitápět” motoru, abychom se proti větru trochu pohnuli. Do Teplic zbývalo kolem 20 km, když jsme v místě cíle viděli hrozivé mraky až na zem, vypadalo to, že tam prší. A tak nezbylo, než opět nalétnout na okruh letiště v Charvátcích a přistát tam. Popovídali jsme, mezitím se fronta mraků přesunula a my mohli odstartovat k cíli. Vlevo byl Bořeň, Bílina, letěli jsme nad rekultivovanými výsypkami a už byla vidět charakteristická vodárenská věž. Na letišti nebyl žádný provoz a tak jsme mohli nasadit rovnou na přistání.
Byli jsme rádi, že jsme opět doma, že se nám to podařilo dotáhnout v tom nepříjemném větru a před tou slotou, která byla předpovídána. Je pravdou, že ruce mne bolely, ale měl jsem příjemný pocit, že jsem celou cestu z Moravy řídil sám, že jsem při tom absolvoval 5 startů a 5 přistání na cizích letištích. Doba letu 3.5 hod..
Celkově, přestože se nejednalo o laciný výlet, pocitově se to nedá popsat, absolvovat tento sportovní výkon v mém věku, to dodá jednomu trochu sebedůvěry a přehlušilo to všechny nepříjemné pocity s mým odchodem do důchodu spojené. A tak mám opět na co vzpomínat, promítat si v duchu film z každé chvíle našeho letu a opět se kochat krásou naší země, krásami míst, která jsem tak dobře znal z doby mého mládí.