Létání a já

Létání

Můj sen odmala se splnil v Liberci, který mi byl souzen - již ústřední letecko-modelářskou školou a posléze i vytouženým létáním. Bylo to za cenu, že jsem musel vést v Krajském domě pionýrů a mládeže letecko-modelářský kroužek. Času potřebného ke studiu mi to pochopitelně nepřidalo. Na druhou stranu mně to přivedlo k práci s dětmi a posléze vlastně k profesionální orientaci.
Teorie, kterou jsme před létáním museli absolvovat nebyla pro mne, jako leteckého modeláře vůbec složitá a těžká. Přesto jsem se s chutí dozvěděl mnoho nových poznatků i z letecké meteorologie.
A potom konečně přišel můj první let. Bylo to na podzim. První, seznamovací let byl s instruktorem panem Vranovským, podle mne v té době již starším pánem, zaměstnancem tehdejšího KNV. Let byl na dvojmístném motorovém letadle PIPER, které bylo z dodávky UNNRY. Byl to pro mne svátek, i když instruktor stále nadával, že na něj táhne. Od té doby, kdy jsem shlédl vše z výšky, jsem si vlastně Liberec s Ještědem a Jizerskými horami zamiloval ještě víc.
Potom už začal výcvik. Na stejném letadle, odstartoval (a přistával) instruktor a potom už jsem sám nacvičoval přímý, rovný let za pokřikování pana Vranovského : „co s tím bejčíš, bejku jeden, dej z toho ruce a nohy dolů. No a podívej, že to letí samo !“ Zpočátku jsem z něj byl vyplašený, než jsem poznal, že ten křik je jenom na povrchu, že to myslí dobře. Následovaly mírné, potom ostré zatáčky. A potom už pády, vývrtky. Za všechno jsme dostávali známky podle vojenské klasifikace, tudíž 5 byla nejlepší, při 3 se už musel úkol opakovat. Také se do „žákovské knížky“ (letová knížka) zapisovaly poznámky instruktora k letu. Na otázku, co si mám napsat : „Napiš si - zkurvil jsem co jsem mohl a napiš si trojku!“ A tak jsem vývrtky opakoval. Nevybral jsem ji totiž ve stejném směru letu. A když jsme tohle všechno prošli, dostali jsme se konečně k větroni. Byl to Pionýr, dvousedadlový. Startovali jsme v aerovleku za motorovým Bückrem nebo Trenérem. Po odstartování instruktorem jsme opět prováděli všechny úkony nacvičené v motorovém letadle. Potom už přišel nácvik startu a přistání. Ale to už jsme startovali pomocí navijáku, protože to bylo lacinější. A pořád dokola, start, okruh, přistání.
Potom konečně přišel samostatný let. Obrovský pocit : nejdříve směsice odpovědnosti a strachu, abych něco nezkazil, potom velká radost a euforie. A znova dokola start, okruh, přistání.
Byly to krásné dny. Časně ráno za svítání odchod z domova, příchod opět za tmy, úplně uškobrtaný. Na letišti jsme si museli dělat vše sami, takže jsme se střídali ve funkcích startéra, zapisovatele, tahače lan - za traktorem se natahovala dvě lana od navijáku. Také brigády a úklid.
Také nám bylo řečeno, že kdo nebude cvičit na spartakiádě za parašutisty, nebude létat. A tak jsme nacvičovali, převlékli nás do kombinéz, pochodovali a cvičili v Liberci i Praze. Tam došlo ke komické situaci, chvíli před naším vystoupením se strhla prudká bouřka. Písek na stadionu (snad kvůli televizi) byl obarven na zeleno. Naše kombinézy - světle modré, si udržely barvu jenom do prvních parakotoulů, potom jsme se postupně přebarvovali. Ale - přesto, že to naše vystupování bylo s musem, měli jsme dobré pocity. A mohli jsme létat dál.
A potom už samostatné starty v aerovleku a opět pády a vývrtky a potom už ne jenom okruh a zpět, ale prostor pro polétání. Nikdo, kdo to nezkusil neví, jaký je to krásný pocit být nahoře, muset se spolehnout jenom sám na sebe, ticho, jenom šustění a hvízdání vzduchu.
A potom to přišlo : pilotní průkaz se musel obnovovat každoročně lékařskou prohlídkou. A všechny ty papíry potom vyhodnocovali v Praze v Leteckém zdravotním ústavu. Novinka byla v tom, že byť jsme byli plachtaři, tak předpisy byly stejné, jako pro vojenské piloty. A to byl s mým zrakem kámen úrazu.
Oběhal jsem všechny prohlídky. Dokonce i na zubním u pana dr. Pietsche (krásně se to čtlo), jsem s jeho krásnou sestřičkou (která, jak jsem si myslel na mne trochu trpěla) domluvil, co potřebuji. A doktor diktoval: plomba, kaz, kaz, plomba. Myslel jsem, že mu na tom křesle omdlím (pro vojáky i toto bylo špatné). Vyšel jsem ven v mrákotách, podívám se do papírů a jaké bylo překvapení: moje zlatá sestřička to nepsala podle diktátu doktora, ale podle sebe. Po mnoha a mnoha letech jsem ji potkal s rodinou v Pražské ulici, poznali jsme se a prohodili několik milých slov...
Horší to bylo s očním. Navštívil jsem nejdříve Oční optiku v Revoluční ul., tam měli tu tabulku, která bývá u doktora, opsal jsem si ji, naučil nazpaměť (ještě teď část si pamatuji L, PT, TUV,...) a takto vyzbrojen jsem šel k očaři. Ale tam jsem měl důvod do mdlob upadnout : tu tabulku tam měl úplně jinou ! Takže to dopadlo, jak to dopadlo, i když jsem se ho snažil uškemrat... Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Nemohl jsem létat samostatně. A čekalo se na vyjádření z ústavu, zda, jako to bylo předtím, mi to povolí s brýlemi. A létal jsem jenom s instruktorem, což byla jejich dobrá vůle. A potom přišel ortel, který uzavřel mou pilotní dráhu. Instruktoři už měli strach a tak jsem na letišti jezdil s traktorem, vozil lana, ale nakonec jsem to neunesl, stále se dívat na to, jak moji spolužáci plní úkol za úkolem a mají i sportovní úspěchy a přestal jsem tam chodit, což nakonec náčelník aeroklubu uvítal, protože jsem tam už byl jaksi navíc...
Po letech, kdy jsem byl na leteckém dnu s oběma dětmi, tak mi bývalý instruktor a mechanik Záhvozda, v této době náčelník aeroklubu říkal „přijď, už to zase jde“! Děti mne tahaly za ruce a „táto, že budeš létat“, ale v té době jsem věděl, že by to manželka a rodina neunesla, tu časovou zátěž...
Ale, kdykoliv jsem zaslechl vrčení motoru sportovního letadla nebo svištění větroně, vždy jsem je s lítostí a závistí pozoroval. A mám na to dosud cvičený sluch.