Létání a já

Vzdušný vandr po republice

Někdy v zimě se zrodila myšlenka uspořádat čundr po republice, kterého by se měly účastnit „pomalíci“, tj. 2 Minimaxy a rogalo.
Plány se upřesňovaly. Václav pomocí počítače a GPS vytiskl trasu, vybral letiště, povětšinou ultralighťácká. Rozpočítali jsme etapy s ohledem na potřebu tankování a také jsme věděli, kolik musíme našetřit na benzin. Byť jsme rozpočet dělali na zaokrouhlenou vyšší částku, zdražování pohonných hmot předčilo naše očekávání.
Termín celého vandru byl určen na začátek července s ohledem na Václava, který jako mašinfíra musí plánovat dovolenou s předstihem.
Součástí přípravy bylo plánování co vzít s sebou s ohledem na minimální zatížení našich létajících strojů. Později se ukázalo, že i když jsme si mysleli, že to bylo promyšlené, stejně to tak nebylo.
Konečně jsme se v neděli 2. července sešli k odletu. Václav Bašek a Honza Horák s Minimaxy, Vladimír Bärtl a Vašek Pejřil s dvoumístným rogalem. Mlha a nízká oblačnost nás zdržely a tak jsme odstartovali až po 9. hodině, nejdříve Minimaxy, vzápětí my. Cílem cesty byly Rokycany. Za Ranou se před námi ve směru letu objevily mraky až k zemi, z kterých bylo vidět, že prší. Otočili jsme tedy proti větru na Žatec s tím, že to tam přečkáme. Tam jsme se dozvěděli, že chvíli před námi zde byl Honza, který také utíkal před deštěm. Václav deštěm proletěl, lak jeho vrtule tím byl poznamenán. Doplnili jsme benzin, který jsme proti větru ztratili. Václav volal, že sedí s Honzou na Plešnici a jdou se k přehradě občerstvit. My jsme po chvíli pokračovali k cíli. Let byl klidný, pod námi byly zpočátku chmelnice, potom se úchvatně kroutila Berounka. Přelétli jsme Břasy a GPS nás spolehlivě navedla nad rokycanské letiště, kde bylo pusto a prázdno. Ukotvili jsme rogalo, hnala se bouřka. Občerstvili jsme sebe a posléze i stroje od čerpací stanice u dálnice. Bouře šla stranou a tak jsem informoval kluky v Plešnici, že mohou přiletět. Ti se také za chvíli objevili. Po utáboření došlo na další plány.
Přistoupili na náš návrh letět ráno do Tábora Všechova, který jsme již s Vaškem vyzkoušeli vloni při čundru na Moravu. Odtud pak, že poletíme do Mor. Budějovic, kde jsme také již od loňska měli zázemí u práškaře a mého spolužáka. Po úspěšném plánování už jenom zbývalo podniknout exkurzi do Rokycan, na večeři a na průzkum, jaké pivo tam točí.
Spalo se nám dobře, takže ani bouřka nás (tedy mne) příliš nevzrušovala. Ranní probuzení nebylo nejpříjemnější, vítr honil poměrně nízké mraky. Posléze se povětrnostní situace zlepšila natolik, že jsme mohli odstartovat do Tábora Všechova. Ještě předtím Václav zjistil, že zakázané pásmo vojenského výcvikového prostoru, kterému bychom se měli vyhnout, není aktivované, takže můžeme letět přímo. Museli jsme nabrat výšku, protože lesnatý úsek Brdské vrchoviny, který jsme přelétali, nebyl vůbec příjemný, zvláště při pomyšlení na případnou nutnost přistání. Byl to ale let ! Vítr v zádech a nad lesy to byl tanec ! Rychloměr ukazoval 80, ale GPS vůči zemi také až 125 ! Minuli jsme Mirošov, vyhnuli se nejvyšímu kopci Praha, přelétli Padrťské rybníky, letěli jsme mezi Příbramí a Rožmitálem. Můj mapník na nohu, na kterém jsem si tolik zakládal, mi nebyl k potřebě, protože vítr v zádech mi otáčel jednotlivými listy až jsem měl strach, aby mi je neutrhl. A tak jsem mapník držel celý let sevřenými koleny. Trochu jsme odbočili, neboť Vašek hodlal fotografovat vesničku, kde má jeho dcera chalupu. Při přelétání orlické přehrady se nám po pravé straně otevřel nádherný pohled na Orlík se Žďákovským mostem, ale pro „tanec“ nebylo možno fotografovat. Po pravé ruce jsme míjeli Milevsko, před námi jsme viděli Honzův Minimax a než jsme se nadáli, byli jsme v Táboře. V těsném sledu za námi přistáli i Václav s Honzou. Honem zase ukotvit. Potom už byl čas na dobrý oběd ve zdejší již známé restauraci. Také i čas na osobní hygienu. Příjemně jsme natankovali, neboť pumpa byla několik kroků od zakotvených strojů. Bylo slunečno, ale stále větrno. A tak jsme čekali do večera, jestli „to lehne“.
Naše přání se vyplnilo, vítr zmírnil a tak let do Mor. Budějovic se mohl uskutečnit. Ještě před startem jsem volal MVDr. Bohdanu Dvořákovi, spolužákovi, že přiletíme. Sdělil mi radostnou zprávu, že má klíč od oplocení práškařské stojánky, kde můžeme naše stroje ukrýt. Byl to pohodový let, vítr nám trochu pomáhal, GPS spolehlivě vedla nad krajinou plnou lesíků, rybníků, políček a vesniček. Po levé ruce zůstala Kamenice n. L., přelétali jsme Žirovnici se Stojčínem, po pravé ruce v dáli byl Jindřichův Hradec. Potom už jsme po levé ruce pod námi měli mrákotínské lomy a Telč. Nalevo byla Nová Říše s majestátným kostelem, v dáli pak Želetava. Ani jsem se moc nekochal, protože Vašek mne honil při každé odchylce čárečky na GPS od kursu. Potom už jsem zdáli poznal siluetu Mor. Budějovic a také Dukovan. Také už bylo vidět vyprahlé práškařské letiště se Čmelákem a stroji Václava a Honzy.
Od loňska jsme věděli, že přistání je jednosměrné, do kopce, takže vše proběhlo bezproblémově. A už také přijížděl Bohdan Dvořák, který byl zaskočen tím, jak rychle jsme zde byli. Zázračným klíčem otevřel naše dočasné stanoviště, které poskytovalo pohodlí ukotvení na panelech, vodu na vaření a hygienu. Po všech nezbytných úkonech s utábořením spojených nás Bohdan a jeho manželka odvezli do města na občerstvení do restaurace. To byla naše cílová prémie.
Ráno bylo po nočním dešti slunečné, a tak jsme se domluvili, že Václav si sedne za mne, uděláme vyhlídkový let, nafotografuje nejen Honzu ve vzduchu, ale i nějaké obrázky Mor. Budějovic pro mne. Tak se také stalo a konečně se nám podařilo dostat Honzu do záběru a dále už to byl pro mne vzpomínkový let na mládí zde prožité.
Protože jsme večer chtěli odlétat do Třebíče, kde se příštího dne konal slet, a také, že byly před námi 2 sváteční dny, šli jsme do města předzásobit se jídlem.
Navečer se schylovalo k bouřce. Sledovali jsme se zájmem, jak se to chystá, fotili jsme všechny ty změny barev. To jsme ještě netušili, co přijde. Všichni jsme se shodli, že takovou húlavu jsme ještě nezažili. Vyhlédnutím ze stanu jsem viděl, jak se uvolnily úvazky u rogala. Vyběhl jsem tedy a držel křídlo za lanko. Vítr to byl zběsilý, chvílemi mne to nadnášelo, už jsem se viděl, jak jedu domů vlakem, protože rogalo vítr rozláme. Do toho všeho déšť a kroupy. Já tam stál v trenýrkách a nikdy jsem si nemyslel, jaká bolestivá je masáž od krup. Chlapi byli také každý pod svým Minimaxem a drželi ho za vzpěru. Vašek držel stan. Takhle to trvalo nekonečné půl hodiny, to už se mnou nelomcoval jenom vítr, ale i zimnice. Úlevou bylo, když se to ztišilo, já se mohl osušit, navléct triko z Moiry (kterému blahořečím za dobu vandru několikrát) a zalézt do spacáku. Hodinu jsem vibroval, i když mi Václav přinesl pro zahřátí trochu Fernetu. Ve stanech bylo mokro a tak místo letu do Třebíče jsme „si lízali rány“. Pracně vytištěné podrobné mapy, na které jsem byl tak hrdý, se po rozmočení staly nepoužitelné. Kroupy také zanechaly své stopy : u Minimaxů otlučené imatrikulační znaky, u rogala potlučený laminát náběžky.
Ráno nás vzbudil časně Čmelák s práškařem. Obdivovali jsme letecké umění pana Picmause. Také jeho vyprávění bylo poučné. Čekali jsme na lepší počasí, propásli tak vhodnou chvíli a najednou se rozfoukalo natolik, že to k létání nebylo. Chvílemi do foukalo až 16 m/sec. Tak jsme se tak poflakovali na sluníčko a ve stínu, dělali osobní hygienu a Václav měl velké prádlo. Přijeli Dvořákovi, přivezli dobré jídlo a nabídli se, že nás vezmou do Třebíče alespoň autem. Jeli jsme se tam s Vaškem podívat, účast na sletu byla již podruhé takto poznamenána větrem.
Navečer se nám však zdálo, že už by to šlo, rychle jsme sbalili, zavřeli stojánku, naskákali do strojů a odlétli. S tím větrem jsme to však viděli optimističtěji, než byla skutečnost. Hned po startu (po větru, z kopce) to s námi pěkně smýkalo, celá cesta do Třebíče byla se silným „bočákem“, ani jsem se neodvážil zaletět nad Jaroměřice n/Rok, kde je pěkný park, zámek, a kde také mám „ustláno“ v rodinné hrobce.
V Třebíči přistání vyšlo, rychle ukotvit, přitom odpovídat na dotazy kolemstojících. Po občerstvení ochotní pořadatelé s námi zajeli pro benzin. Usnesli jsme se, že tomu větru můžeme uniknout jenom brzo ráno. Spali jsme v hangáru na zemi.
Ve čtvrtek ráno před šestou jsme odlétali do Litomyšle. To už ale vítr pěkně foukal. Byl to zase bočák. A přes Vysočinu to také pěkně mlelo. Přelétli jsme dálnici a po pravé ruce nám zůstalo Velké Meziříčí, letěli jsme mezi Hlinskem a Poličkou.
Po příletu nad Litomyšl začalo hledání letiště. Pořád nic. Přitom GPS ukazovala, že už to musí být. Potom jsme si vzpomněli, že v databázi byla zmínka o modelářích. Vašek našel takovou vysekanou plochu s tím, že tam je to letiště. Kroužili jsme, vytráceli výšku a pořád se dohadovali, jestli přistaneme někomu na louce, či skutečně na letišti. Teprve po dojezdu k řadě topolů jsme našli stát nenápadně orvaný pytel. Takže letiště. Nechali jsme rogalo vystrčené, aby kluci nehledali. Stejně hledali, letěli nad námi dál, potom se vraceli, GPS je vedla, až nás uviděli. Hned přijel ochotný místní fanda létání, zajel domů pro kanystry a s námi k pumpě, potom do města k rogalistovi, kterému patří blízký hangár. Šli jsme na oběd a nakoupili jídlo Vaškovi, který hlídal u strojů. A stále foukalo.
Navečer jsme letěli do Náchoda. Stále s bočním větrem. Vašek fotil města, která jsme míjeli. Bez mého mapníku jsme se dohadovali, která to jsou. Upřesnili jsme je až po přistání : po levé straně Vysoké Mýto, Choceň, po pravé Ústí n. O., přes Brandýs n. O., Vamberk, Rychnov n. Kn., Dobrušku, Nové Město n. Metují s krásným zámkem a náměstím, po levé vodní plocha Rozkoš.
Při příletu nad letiště Náchod Vysokov jsme znejistěli, protože nikde nebylo vidět letadla kluků. Takto zvikláni jsme přistáli, abychom uviděli, že letadla jsou již zastrčena do hangáru. Jarda Forman, místní lítač, učitel létání, správce a hlavně dobrý duch letiště nás přivítal, zastrčil rogalo rovněž do hangáru, ubytoval v buňce a hned pozval na pivo.
V restauraci jsme zažili menší show : Hospodský, už mírně „použitý“, nám předložil pěkný, olaminovaný jídelní lístek. Při naší objednávce „d´ábelských topinek“ sdělil, že to už neplatí, že jídelní lístek je 3 roky starý, a že si nemáme vybírat podle ceny. Nemohl pochopit, že nechceme jeho „tataráky“ či „topinky s drůbeží směsí“, že máme pouze chuť na obyčejné topinky. Jeho žena dokonce vykřikovala cosi o zmlsanosti a „nebav se s nimi“. Pokud by nebyl večer, v neznámém terénu a ještě závislý na odvozu, určitě bych se sebral a odešel. Nakonec jsme vytoužené topinky dostali, ale po předchozích výstupech už jsme ani nevěděli, zda na ně máme chuť. Opět ukázka podnikání ještě v socialistickém duchu.
Další den večer, jsme hodlali přelítnout do Chotče, kde měla být letecká pouť. Protože jsme měli přes den volno, šli jsme tedy příjemnou lesní cestou přes náchodský zámek do města. Od zámku po schodech dolů, kluci říkali, že vário by to určitě ukázalo. Je jich 315 a šlapali jsme je i zpět nahoru s nákupem. Funěli jsme, jak když „jde svině z bukvic“.
Navečer jsme si šli s Vaškem skočit do vzduchu, abych nafotil zámek, náměstí, přehradu, letiště. Ale to už se blížila fronta, předpověď také nestála za nic a tak jsme se usnesli, že než přelétat do Chotče, tam moknout pod stanem, je příjemnější mít éra v hangáru, být v útulné buňce v blízkosti pípy s pivem. Prý podle hesla : „Všude dobře, tak co doma….“. A to se nám celou sobotu dostatečně splnilo. Pršelo a pršelo. Mnohokrát jsme konstatovali, jak promyšleně nedostatečně jsme se na cestu vybavili – klamně hlavně letním oblečením…
V neděli už jsme byli netrpěliví. V důsledku počasí jsme Choteč vynechali s tím, že poletíme do Staré Paky a budeme se přibližovat domovu.
Konečně jsme usoudili, že mraky jsou výš, a že by to šlo. Rozloučili jsme se s Jardou a jeho paní, jejich pohostinnost byla skutečně na výši. Tentokrát pilotoval Vašek. Mraky však ještě tak moc vysoko nebyly, navíc nás tahaly, takže jsem měl vyhlídkový let. Fotil jsem jako divý. S díky jsme vzpomínali Jardovy „nátěrky“ na štítky přileb. Přesvědčili jsme se, že funguje výborně při přeháňkách, které jsme prolétávali. Kapičky vody odskakovaly bez zhoršení průhledu. Míjeli jsme nad krásnými místy hodně spíše menších táborů, to bylo mávání ! Kolem České Skalice, přes Dvůr Králové, labskou přehradu Les Království a krásnou a dlouhou stoupající vesnicí Dolní a Horní Brusnice, Pecku s hradem.
Kolem Nové Paky jsme se doplížili k staropackému letišti, před námi šel na finále Honza, který, jak se přiznal, přistál v Chotči, protože mu zlobil motor. Přistání bylo opět do svahu, les po pravé straně dělal také své divy. Na letišti byli soustředěni modeláři, kteří hned postavili na čaj, nabízeli i jiné pochutiny, ale s ohledem na naše plány jsme s trochou lítosti odmítli. Zavolal jsem ochotnému inspektorovi a vedoucímu letecké školy Zdeňku Doubkovi, který během půl hodiny přijel, půjčil kanystry a s Honzou zajel pro benzin. Vzhledem k proměnlivému počasí nám nabídl i možnost ubytování a hangárování, s tím, že jede na oběd, potom se vrátí a domluvíme se.
Mezitím se nám zdálo, že by to šlo a tak Václav i Honza skočili do Minimaxů a odlétli, my jsme odlétali chvíli po nich. Směr Česká Lípa – Ramš, kde jsme hodlali opět tankovat. Po pravé straně jsme nechali Lomnici n. P.. Byla to ale štrapáce, proti větru, mraky se hnaly, nesly s sebou přeháňky a bylo to značně turbulentní. Chvílemi jsem Vaškovi pomáhal přitahovat hrazdu na rychlost, to když nás mraky tahaly.
Zrovna v místech, na která jsem se fotograficky nejvíc těšil, nad Českým rájem, to byl největší tanec a časté přeháňky. Po levé straně jsme viděli krásné letiště v Mnichově Hradišti. Uklidnění netrvalo dlouho, a když jsme se blížili Máchovu jezeru, šla další vlna deště. A tak jsme se rozhodli, že sedneme na nedalekém letišti v Hradčanech, kde to přečkáme. Tak se také stalo a těsně před sílícím deštěm jsme rogalo s ochotnou pomocí místních ukryli v hangáru. Také se nám podařilo natankovat a tak jsem volal Václavovi na Ramš, že už poletíme rovnou do Teplic.
Odstartovali jsme k poslední etapě, která však byla opět proti ještě silnějšímu větru. Rychloměr ukazoval 80, GPS proti zemi však chvílemi 45 ! Ještě poslední pohled na vzdálený Bezděz a Máchovo jezero. Fotografoval jsem kouzelné meandry Ploučnice, v předepsané výšce přelétli nad Novozámeckým rybníkem, kde je ptačí rezervace. Nad holanskými rybníky se nám naskýtal opět pohled na rekreační střediska a tábory. Zavrhli jsme myšlenku letět nad Velkým Březnem, proto jsme Sedlo oblétali z levé strany, chtěli jsme se vyhýbat velkému stoupání. Ještě předtím jsme měli kouzelný pohled na Úštěk s opuštěným rybníkem Chmelař. Labské údolí jsme hodlali přeletět v tom nejnižším místě směrem na Dubičky. Přesto kopce dělali své a chvíli jsme museli topit na plný plyn, abychom eliminovali klesání.
Potom už jsme viděli známý orientační bod – teplický vodojem. Už jsme oba toužili po možnosti odskočit a ulevit si, ale čekaly nás ještě dlouhé minuty, než jsme byli nad letištěm. Vítr foukal na dráhu v tom nejnepříjemnějším úhlu a tak měl Vašek plné ruce práce a já se i trochu vybál. Po přistání jsem šel pro kluky, aby nám to pomohli v tom větru podržet a odstrojit. A skutečně, s křídlem měli 3 chlapi co dělat. Ale už jsme byli v hangáru, mohli jsme si oddychnout, začít vybalovat a ve společenské místnosti se s ostatními dělit o bohaté zážitky.
A bylo jich skutečně hodně. Ochutnali jsme celkem 14 druhů piv. Ulétli jsme 730 km, Minimaxům s motorem Trabant to trvalo 8.45 hod., spálili průměrně 71 l benzinu, rogalu ve dvojím obsazení s motorem Rotax 447 to trvalo 9.30 hod. za 146 l benzinu. Dokázali jsme si, že i s pomalými létajícími stroji dokážeme udělat příjemný výlet a současně docela slušný sportovní výkon. Opět jsme si ověřili bláhovost kdysi tak proklamovaného „poručíme větru, dešti“ a naopak jsme k přírodě získali daleko větší respekt. Také jsme poznali přátelství a solidaritu mezi lítači na všech místech, kde jsme přistáli. A dokázali jsme si, že se dokážeme bavit jako kluci, že dokážeme prožívat pocity nádherných pohledů, pocity dobře splněného úkolu. Nyní, nad fotografiemi z vandru, které jsou přece jenom poznamenány počasím, nejenom vzpomínáme, ale už i plánujeme hvězdicový vandr na příští rok.

Snímky vložené do tohoto textu vznikly nedokonalým skenováním fotografií z kinofilmu.